Práce žáků

Literární práce

Vánoční svátky, svátky klidu, míru a pohody

Tak toto zní jako další sci-fi hláška z televizní reklamy. Možná, že někdo prožívá svátky v klidu a pohodě, ale u nás doma tomu tak není. Nazvala bych je spíše Vánočním maratonem. Každý rok to vypadá stejně. Dárky „ježíšek“ nakupujeme na poslední chvíli a cukroví již v zásadě nepečeme…

Pokud babička ze skříně vytáhne tu černou smradlavou hromádku pod názvem František, snažíme se větrat, co to jen jde. 24. prosince naštěstí neobědváme čočku. Je to od té doby, co si jí každý zobl a poté se šel dojíst do ledničky. Vánoční kapr je sice dobrá věc, ale obsahuje velké množství kostí, a proto dáváme přednost řízkům. Když ježíšek dobalí všechny dárky a zapípá mikrovlnkou, všichni se vrhnou pod stromeček a pokouší se co nejrychleji vyprostit obsahy balíčků z vánočního papíru. Ježíšek každoročně slibuje, že příští rok se s těmi dárky nebude tak pracně zabalovat. No, vypadá to slibně, ale mohu říci, že příští rok se maraton zopakuje.

Barbora Leitlová, IX.B (školní rok 2015/2016)

Vánoce

Říká se, že Vánoce jsou svátky „klidu a míru.“ Já si ale myslím, že v dnešní době už tomu tak není.

Všichni by měli být v dobré náladě a „natěšeni“ si tento velký den užít. U nás doma je tomu však naopak. Naši od rána pobíhají po bytě a dohadují se, co ještě nakoupit a připravit. Chtějí, aby ten „Štědrý večer“ byl prostě dokonalý. Já s bratrem se přes den neuvěřitelně nudíme, ale zároveň se moc těšíme na večer. Každý rok si také slibujeme, že ráno vstaneme brzy, abychom stihli zhlédnout většinu pohádek, které poběží v televizi. Nakonec vše ale dopadne tak, že si ráno raději pospíme a během dne nás to přestane bavit. Jediné, co přeci jen dodržíme, je odpolední procházka na náměstí, kam si jdeme do kostela svatého Bartoloměje pro „betlémské světlo.“

Když konečně nastane večer, všichni se krásně přejíme, dárky se rozdají a člověk se po celé dni cítí unaven, jako by právě uběhl maratón. To, na co se celý rok tak moc těšíme, je během chvíle pryč. Takže: „Přeji šťastné a veselé!“

Barbora Vokáčová, IX.B (školní rok 2015/2016)

Indiánské léto

Jako každé všední ráno mě a moji sestru maminka vzbudila do školy. Oblékly jsme se, opláchly a šly ke stolu na snídani. Mezitím, co jsme si čistily zuby, odešel táta do práce.

Když bylo půl osmé, zavolala jsem na sestru: „ Aničko, jdeme do školy, pojď se připravit. “ Maminka nás doprovodila ke dveřím a rozloučila se s námi.

Poté, co jsme odešly, se šla maminka také opláchnout a nalíčit se. Namalovala si oči a na tváře místo pudřenky používá rtěnku, kterou si na každé straně udělá dvě čárky, které si poté rozetře.

Jenomže jí najednou zazvonil telefon. Maminka všeho nechala a šla ho zvednout. Volali jí z práce, že má po cestě koupit papíry do kopírky a pospíšit si, protože bylo třeba vytisknout formuláře na jednání.

Musela všeho nechat, hodit na sebe kabát a boty a běžet na autobus.

Když zamykala byt, na chodbě potkala sousedku, která se zvláštně usmívala a řekla jí: „ Vy jste se nám dneska vyspala do růžova. “ Maminka se zarazila, ale neměla čas na přemýšlení. Na zastávce a cestou v autobusu si nemohla nevšimnout, jak na ni všichni koukají, šeptají si a usmívají se. Také prodavačka v obchodu se smála a snažila se jí naznačit, že není vše v pořádku, ale mamince to pořád nedocházelo.

Po příchodu do práce šla vytisknout formuláře ne jednání. Pak se trochu upravila a navoněla se novým parfémem. Cestou do jednací místnosti potkala maminka svého nadřízeného, který ji řekl, jak krásně voní. „ Děkuji. To je můj nový parfém Indiánské léto, “ odpověděla mu. Nato se on usmál, vyndal z kapsy kapesník, utřel jí jednu tvář a řekl: „ To je moc hezké, ale před schůzkou si ještě zajděte na toaletu, smyjte si ty indiánské malůvky a přijďte.“ Maminka se zarazila.

Šla se tedy podívat do zrcadla a tam s hrůzou zjistila, že si zapomněla rozetřít čáry od rtěnky na tváři. Musela se tomu smát, protože opravdu vypadala jako indián. Tváře si otřela a šla s úsměvem na jednání.

Markéta Černá, IX.B (školní rok 2015/2016)

Vymalováno aneb nová sprcha

To jsem jednou tak seděla v koupelně a pozorovala svoji sprchu. No jo, nastal její čas. Už ji mám dlouho a ještě mi, krasavice, pořád slouží, ale přeci jenom to chce změnu. Musím jí také dopřát trochu odpočinku, po tolika letech práce, pomyslela jsem si. Hned jsem se tedy rozhodla, že zajedu do nějakého obchodu, který mi nabídne široký výběr sprch.

Tak jsem tedy tak učinila a zajela jsem do Bauhausu. Hned při vstupu na mě vykukovala cedule: „MEGA SLEVY“. Měla jsem radost, že třeba seženu něco, co by splnilo má očekávání, a ještě za dobrou cenu! V oddělení „Koupelna a příslušenství“ jsem zahlédla skupinku lidí. Přišla jsem blíže, abych se také podívala, co se děje. No a co nevidím! Zaměstnanec obchodu předvádí sprchu. Krásná, šedá, úžasný tvar, masážní funkce a úplně dokonale by mi seděla do mé koupelny. Naivně jsem poslouchala, co zaměstnanec namlouvá těm stejně hloupým lidem, jako jsem byla onehdy já. „Deset různých možností, jak vám poteče proud, nerezaví, má masážní účinky a je praktická. Tahle skvělá sprcha vás bude stát pouhopouhých 199 Kč. Tato sleva je pouze dnes. Je to mimořádná nabídka!“

Samozřejmě jsem nemohla odolat a sprchu jsem si koupila. Doma došlo k výměně a starou sprchu nahradila nová. Hned večer ji čekala premiéra. Šla jsem si mýt hlavu. Byla jsem velice mile překvapena. Sprcha mi odpadla od hadice, všude mi začala stříkat vařící voda, takže jsem se k tomu všemu ještě opařila. Bláznivá hadice, která mi nešla chytit, mě praštila do kohoutku u umyvadla, který se zasekl, a voda nešla zavřít. Takže tekla voda z hadice a ještě i z kohoutku a došlo to až k tomu, že jsem měla doma absolutní povodeň.

Nejen, že mi ta mrcha sprcha nadělala škodu několika tisíců korun, ale ještě mi k tomu málem způsobila mrtvici. Měla jsem fakt chuť jít hodit tu sprchu na toho blbého prodavače, ale možná ještě větší chuť si nafackovat, že jsem takhle naletěla a byla tak tupá a naivní. Žádnou sprchu už jsem si koupit nešla a ani mi tenhle „kšunt“ nestál za to, abych ho šla reklamovat. Namontovala jsem zpět starou, spolehlivou sprchu i přesto, že už na ní nějaký čas byl vodní kámen, který ani pomocí těch nejlepších přípravků nejde dolů. No jo. Alespoň jsem se ponaučila, že nejsem tak bohatá, abych si kupovala levné věci.

Aneta Sýkorová, IX.B (školní rok 2015/2016)

Rýma

Každý někdy onemocní. Je to ten pocit, kdy se člověk ráno probudí a bolí ho hlava nebo břicho, nebo dokonce všechno najednou. Rýma je časté onemocnění a je velmi nepříjemná a otravná. Problém ale nastane ve chvíli, kdy se člověk rozmýšlí, zda má s rýmou zůstat doma v posteli nebo se, do práce či školy, se zásobou kapesníků a bolavou hlavou, vypravit.

Když člověk jde, cítí se hrozně, unaveně a vyčerpaně a všichni po něm hází otrávené pohledy, kdykoli si dovolí se vysmrkat.

Někteří se na něj rovnou utrhují: „Proč, jsi, prosím tě, nezůstal doma? Takhle nás všechny nakazíš!“ Co jim má na to chudák nemocný říci? Protože když někdo zůstane s rýmou doma, ze všech stran na něj všichni dorážejí: „Ach, božínku, ty máš rýmičku! To bys tu školu (práci) asi nepřežil!“

Tak či tak se člověk cítí špatně a je uražený. Já sama nevím, jak s rýmou naložit, jestli si mám brát příklad z tatínka, který svou občasnou rýmičku těžce nese, nebo z maminky, která sáhne po ibalginu a normálně funguje.

Myslím, že se ale raději inspiruji tatínkem.

Barbora Nyklesová, IX.C (školní rok 2015/2016)

Strom

Aaa, už zase ráno! Vzhůru do prozářeného dne! Ale počkat, proč všude po zemi je ten průhledný jogurt a proč je taková zima? Ach, aha, on už je zase podzim. No, bohužel, a nečekaně je půlka listí pryč. Úžasné! Už mi zase bude foukat na moji korunu a za několik týdnů na mě spadne bílá studená peřina. Brr, jenom ten pocit mě děsí. Ale doufám, že mi zase postaví kamarády s tou mrkví na nose. Ale nejdřív budu muset přežít ten studený a foukající podzim. Podle mě se to lidem taky moc nelíbí. A taky je moc dlouho tma, a jak tu jsem celou dobu sám, tak se bojím. Vždy když jdou lidé do školy či do práce, tak jim z úst uniká nějaká pára. Co když to jsou stroje? Ach, zase odbočka od tématu. To je jedno, já prostě podzim nemám rád, protože je zima, moje koruna je fuč a taky tolik nesvítí slunce. No prostě je to na nic! Já bych podzim zakázal.

David Stiegler, VII. B (školní rok 2015/2016)

Živá lavička

Dnes vám budu vyprávět příběh, který se mi stal. Možná si říkáte, že jsem lavička a lavičky, ty přece nemluví. Jenomže já jsem takzvaná živá lavička. Ale abych pořád nezdržovala, tak už začnu vyprávět.

Jednoho dne mě jedni páni postavili do velmi slavného parku, kam chodil každý rád. Lidé si na mě rádi sedali, protože jsem byla umístěna pod krásným stromem. Sedali si na mě buď při mimořádných příležitostech, nebo jen tak, aby si odpočinuli. Dokonce ani o nocích jsem nebyla sama, protože na mých prkýnkách leželi lidé, co neměli kde hlavu složit.

Nejraději jsem měla dny, kdy mě nově natírali, protože nový nátěr pro lavičku je jako den v lázních. Byla jsem ta nejšťastnější lavička. Lidé mě měli rádi a já zas je a to je pro lavičku splněný sen. Takovou náladu jsem měla do doby, než celý den nikdo nepřišel. Řekla jsem si: ,,Jeden den přežiji.“ Jenomže co se nestalo? Pak uběhl týden, rok, dva roky a já jsem už byla nešťastná.

Jednou ale někdo přeci jen vstoupil do bran parku a sedl si na mne. Byly to dvě děti. Přesněji chlapec a dívka. Povídali si o tom, jak jsou teď ty nové i – phony, i – pady a co já vím, co ještě. Pak mi to tedy došlo.

Musela jsem je nějak přemluvit, ať se zase všichni vrátí do parku. Potom jsem dostala nápad. Začala jsem s dětmi házet sem a tam, až se za břicho popadaly, jak se smály. Na chvilku jsem přestala a děti odběhly. Už jsem začala být zase smutná, ale děti se vrátily ještě s kamarády, protože jim chtěly ukázat ,,nadskakující“ lavičku.

A takhle to pokračovalo dál, až se do parku hrnuli lidé pořád a pořád. Lidé zapomněli na elektroniku a radši si šli na mne sednout či něco si zahrát do parku.

Kateřina Jiskrová, VII.B (školní rok 2015/2016)

Výtvarné práce