Práce žáků

Literární práce

Starý dub

Nikdy jsem neměla moc přátel. Ale nevadilo mi to, všechny lidi mi nahrazoval můj kocour Bety. Tuto malou mourovatou kuličku jsem dostala ke svým druhým narozeninám. Dala jsem jí jméno Bety podle mojí imaginární kamarádky.

Posadila jsem se na pohovku a Bety mi okamžitě skočil na klín. Zabořila jsem prsty do jeho mourovatě zbarvené srsti s nádechem hnědé a pustila se do knížky. Řádky plné akce ve mně probudily adrenalin a já se rozhodla jít ven. Oblékla jsem si svou nejoblíbenější armádní khaki bundu plnou nášivek.

,,Mamí?“ křikla jsem a přes celý dům se rozlehla ozvěna. ,,Jdu ven!“

Když se ani po půl minutě nedostavila žádná reakce, prostě jsem odešla. Jakmile jsem otevřela dveře, v nose mě zaštípal chladný vánek. Pokaždé, když jsem vydechla, z úst se mi vyvalily obláčky horkého vzduchu. 

I přes nepříznivost počasí jsem se rozběhla, netušíc kam. Po chvíli můj obličej zrudnul, ale já běžela dál.

Zastavila jsem se. Stála jsem před místním hřbitovem. Na někoho by mohl působit depresivně, avšak já si tohoto místa vážím. Můj pohled zabloudil na starý dub. Působil tak majestátně, jakoby na tomto místě stál odjakživa.

Pomalým váhavým krokem jsem se k němu vydala. Nepřekvapilo mě, kolik nápisů v něm bylo vyryto. Do velkého srdce někdo vyryl ,D+K‘.

Mohla tam být jakákoliv jména, ale mně se tam nejvíc líbila Kateřina a Daniel. Kolik jim teď je? Co se s nimi stalo? Mnoho takových otázek se mi honilo hlavou.

Můj pohled sjel na přeškrtaný nápis. Nemohla jsem přečíst písmena, ale bylo vidět, že to někdo přeškrtal ve spěchu.

,,Přemýšlíš takhle často?“ něčí hlas mě probudil ze snění. Jen jsem kývla na souhlas a prohlédla si dotyčného. Černé, kudrnaté vlasy mu padaly do oříškových očí a byl tak o hlavu vyšší než já.

,,Toby…“ natáhl ke mně ruku.

,,Wilhemie, ale říkej mi Will.“ Mluvit s ním se mi líbilo. Líbil se mi on. Tou dobou jsem ještě netušila, že se na tom dubu jednou objeví ,W+T‘.

Leontýna Synáčová, VII.C (školní rok 2016/2017)

Starý strom vypravuje

Byl jsem zasazen mladým párem roku 1998. Každý den ke mně chodili, vždy se usadili a vyprávěli mi různé příběhy a já jen napjatě poslouchal. Jednou nepřišli, ale nic jsem si z toho nedělal. Když však nepřicházeli ani jiné dny, začal jsem se o ně bát. Vrátili se po měsíci. Všiml jsem si, že nesou dvě dítka.

Byl jsem velice šťastný, že utvořili nádhernou rodinu. Žena se ke mně naklonila a říká: „Tohle jsou naše děti Lenka a Filip.“ Velice vyčerpaně vzdychla a oba je položila pode mě. Chvíli jsem se na ně díval, ale pak oba začali brečet. Pár si je vzali do náruče a odcházeli. Jen jsem smutně zamával listy a poté jsem viděl, jak mizí v dáli.

Roky plynuly a ze mě se stával mohutný strom, z malých dětí se stávali dospělí lidé a z mladého páru se stal starý pár.

Po roce ke mně přišel starý pár a začal mi vyprávět příběhy, jako když jsem byl malý strom. Pak u mě oba usnuli a už se neprobudili.

Nela Olejníčková, VII.C (školní rok 2016/2017)

Báseň – variace na knížku

Charlotte Link – Šmírák

Pod oknem sedím,
na tebe koukám.
Na tebe čekám,
a jak šelma hlídám.

Večer, ráno, už celý den,
chodím za tebou a čekám, až vylezeš ven.

Sněhové vločky létají kolem mě,
jak myšlenky v hlavě mé.

Za jiným chodíš,
manžela doma necháš
a mě šanci snad nikdy nedáš.

Mám na rukou krev svých obětí,
v kapse několik zbraní.

Zabíjím kvůli tobě  víš,
abych ulehčil svému ztrápenému svědomí.
Tak už to vem na vědomí.

Veronika Běláčová, VIII.A (školní rok 2016/2017)

Strom

Aaa, už zase ráno! Vzhůru do prozářeného dne! Ale počkat, proč všude po zemi je ten průhledný jogurt a proč je taková zima? Ach, aha, on už je zase podzim. No, bohužel, a nečekaně je půlka listí pryč. Úžasné! Už mi zase bude foukat na moji korunu a za několik týdnů na mě spadne bílá studená peřina. Brr, jenom ten pocit mě děsí. Ale doufám, že mi zase postaví kamarády s tou mrkví na nose. Ale nejdřív budu muset přežít ten studený a foukající podzim. Podle mě se to lidem taky moc nelíbí. A taky je moc dlouho tma, a jak tu jsem celou dobu sám, tak se bojím. Vždy když jdou lidé do školy či do práce, tak jim z úst uniká nějaká pára. Co když to jsou stroje? Ach, zase odbočka od tématu. To je jedno, já prostě podzim nemám rád, protože je zima, moje koruna je fuč a taky tolik nesvítí slunce. No prostě je to na nic! Já bych podzim zakázal.

David Stiegler, VII. B (školní rok 2015/2016)

Živá lavička

Dnes vám budu vyprávět příběh, který se mi stal. Možná si říkáte, že jsem lavička a lavičky, ty přece nemluví. Jenomže já jsem takzvaná živá lavička. Ale abych pořád nezdržovala, tak už začnu vyprávět.

Jednoho dne mě jedni páni postavili do velmi slavného parku, kam chodil každý rád. Lidé si na mě rádi sedali, protože jsem byla umístěna pod krásným stromem. Sedali si na mě buď při mimořádných příležitostech, nebo jen tak, aby si odpočinuli. Dokonce ani o nocích jsem nebyla sama, protože na mých prkýnkách leželi lidé, co neměli kde hlavu složit.

Nejraději jsem měla dny, kdy mě nově natírali, protože nový nátěr pro lavičku je jako den v lázních. Byla jsem ta nejšťastnější lavička. Lidé mě měli rádi a já zas je a to je pro lavičku splněný sen. Takovou náladu jsem měla do doby, než celý den nikdo nepřišel. Řekla jsem si: ,,Jeden den přežiji.“ Jenomže co se nestalo? Pak uběhl týden, rok, dva roky a já jsem už byla nešťastná.

Jednou ale někdo přeci jen vstoupil do bran parku a sedl si na mne. Byly to dvě děti. Přesněji chlapec a dívka. Povídali si o tom, jak jsou teď ty nové i – phony, i – pady a co já vím, co ještě. Pak mi to tedy došlo.

Musela jsem je nějak přemluvit, ať se zase všichni vrátí do parku. Potom jsem dostala nápad. Začala jsem s dětmi házet sem a tam, až se za břicho popadaly, jak se smály. Na chvilku jsem přestala a děti odběhly. Už jsem začala být zase smutná, ale děti se vrátily ještě s kamarády, protože jim chtěly ukázat ,,nadskakující“ lavičku.

A takhle to pokračovalo dál, až se do parku hrnuli lidé pořád a pořád. Lidé zapomněli na elektroniku a radši si šli na mne sednout či něco si zahrát do parku.

Kateřina Jiskrová, VII.B (školní rok 2015/2016)